Detail článku

Blekotovo okénko 43

SPORTEM K TVALÉ INVALIDITĚ Fotbalovým přestupem zimy se ukazuje být můj transfer na trase Řeporyje „B“ – Sokol Zbuzany „B“. Na tradičním zimním turnaji v Lochkově, kde jsem hájil barvy rodných Řeporyjí, oslovili mne skauti výše uvedeného týmu z vedlejší vesnice. Ukecali mě na fakt, že zatímco v Řeporyjích trvale (krom zimních turnajů a náhodných příležitostí) usedám na lavičku, ve Zbuzanském béčku budu mít své místo na výsluní jisté. Řeporyjští funkcionáři kupodivu ani nedělali drahoty (ani se jim nedivím) a s konstatováním, že rozchytání se v pralesní lize mi nemůže uškodit, uvolnili mě do Zbuzan na půlroční hostování. Termín „Pralesní liga“ na soutěž, kterou hraje zbuzanská rezerva, opravdu sedí. Pralesní se jí říká proto, že pod ní už není žádná soutěž, tudíž není kam spadnout a team nemohou potkat sestupové starosti. Moji nový spoluhráči jsou veselá parta. Horší je to s výsledky. Na podzim udělali 11 bodů a patří jim třináctá příčka z patnácti. Konečně klub kde budu za hvězdu, protože tam opravdu není co ztratit. Hoši jsou z minula zvyklí na čtyř až pětigólové příděly prakticky v každém zápase. Proto jim bod za remízu 1:1 v našem prvním jarním mistráku, hraném ve Středoklukách, připadal jako dar z nebes. Ono se není co divit. Útok prakticky nemáme, náš zatím jediný jarní gól jsem dali z penalty. Záloha nemá absolutně myšlenku a proto nemůže podporovat už i tak nemohoucí útok. Obránce máme statné a trochu těžkopádné, proto se spousta akcí soupeře nedá zastavit jinak než faulem, a z toho důvodu je proti nám v každém zápase odpískáno deset až patnáct přímých kopů. Mám tak alespoň šanci vyniknout. Kapitolou samou o sobě jsou rozhodčí. Byl jsem z první třídy zvyklý na leccos, ale až tady ve čtvrté jsem poznal, že rozhodčího na úrovni pralesní ligy může dělat prakticky kdokoli, kdo nemá IQ na úrovni prvoků a řas. V našem druhém jarním (a pro mě na dlouhou dobu posledním) utkání jsme hráli doma s Tuchoměřicemi, které jsou na opačném konci tabulky. Pískal nás neuvěřitelně otrlý a špatný rozhodčí, který vcelku po zásluze vytrpěl v průběhu zápasu od obou mužstev řadu hlasitých nadávek toho nejhrubšího zrna. Překvapovalo mě jak si nechá sprostě nadávat do zmrdů a buzerantů (jé, můžu sem takhle psát?) a nic s tím nedělá. O to větší bylo moje překvapení, když mu ke konci zápasu řekl náš kapitán, že je kokot a uviděl za to červenou kartu. Korunu všemu nasadil náš vedoucí mužstva, který napsal do zápisu o utkání všechny nadávky, které rozhodčí přecházel a podivoval se nad tím jak je možné pak vyloučit hráče za obyčejného kokota. Inu, čtvrtá třída. Jinak hřiště máme pěkné a chodí na nás dost lidí. Ti viděli v neděli porážku 0:1 od zmíněných Tuchoměřic, x přímých kopů, dvě červené, pár strkanic, jeden takzvaný loket a můj zákrok při rozcvičování (!!!), při kterém jsem si něco udělal s prstem, který mě hodně bolel. Na naléhání chlapců jsem si to jenom nechal obstříknout a statečně jsem odchytal celý zápas. Výsledkem tohoto počínání je zlomený prst, měsíc sádra, šest týdnů bez fotbalu a čestné místo na tribuně ve Zbuzanech, kde díky pouhým dvěma startům držím (a kvůli svému zranění ještě dlouho budu) v historii klubu nevídaný průměr 1 inkasovaný gól na zápas. Bylo by to všechno hezké, kdybych si uměl zavázat tkaničky, nemusel řídit jako invalida, netahal na levé ruce kilo sádry a nemusel ťukat tuto úvahu jednou rukou. Sportu zdar!
Návrat