Jejich předkové žili na území dnešního Peru již 2000 let př.n.l. postupně vybudovali říši, která se svou rozlohou (4000 km²) stala největším centralizovaným územím staré Ameriky. Samotnými Inky byl tento jejich „stát“ nazýván Tawantinsuyu. Tento termín je překládán jako „Čtyři díly světa“, podle čtyř samostatných správních celků, které Inkové vytvořili.
Inkům stačilo k obživě primitivní zemědělství, které však bylo, díky hornatému terénu, poměrně náročné.
Svá políčka stavěli v kopcích terasovitě nad sebou. Stavba některých z nich trvala celá desetiletí, kdy vznikaly kamenné zdi a hráze, za které byla kladena úrodná půda tak, aby ji dešťová voda neodplavila. Byla obdělávána ručně, bez tažných zvířat a pluhů.
Veškerá půda v říši Inků patřila panovníkovi. Ten ji rozděloval jednotlivým obcím a obce lidem, aby na ní pracovali. Protože v podstatě neexistovalo soukromé vlastnictví, považovala se krádež za zločin proti státu, který se trestal okamžitou smrtí.
Inkové pěstovali brambory, koku, chinovník, kukuřici a bavlnu. Maso a vlnu získávali
z lam, alpak a vikuní.
Velmi důmyslné bylo přidělování půdy. Tu obec dál rozdělovala jednotlivcům. Každý muž, který se oženil, dostával díl půdy zvaný „topu“. Tento stačil na obživu dvou lidí. Když se mladé rodince narodil syn, dostala další díl a když dcera, byl příděl
poloviční. Půda se každý rok dělila znovu, a tak měl každý možnost vyměnit horší půdu za lepší. Poddaní měli povinnost svůj příděl půdy kvalitně obdělávat a nesměli jej prodat ani vyměnit. Přídělově se dávali i lamy.
Když se nepracovalo na polích, museli se muži účastnit na stavbách silnic, mostů, pevností či chrámů. Ženy tkaly a předli pro chrámy, vojsko a panovníka.
V incké říši žili a pracovali ještě lidé zvaní „yanakuna“, lišící se od ostatních oděvem a účesem. Nebyli považováni za rovnoprávné lidi a jejich otrocká příslušnost se dědila.
V čele státu stál panovník sapa inka. Ten měl skutečně výsadní postavení. Jeho rozhodnutí mělo platnost zákona bez možnosti odvolání. Panovník považoval sebe i své příbuzné za posvátné osoby a svůj původ odvozoval od boha Slunce.
Nikdy si neoblékl dvakrát stejné oblečení a nejedl dvakrát ze stejné zlaté nádoby. Nesmělo se mu dívat přímo do obličeje a všichni kdo se k němu přiblížili museli mít na
zádech břemeno jako symbol poddanství.
Měl mnoho manželek, mezi nimiž byli jak bohaté šlechtičny, tak nejkrásnější dívky z lidu. Zvláštní postavení mezi nimi měla tzv. oficiální manželka, která byla obvykle jeho sestrou (!!!).
Prostor tohoto seriálu, nám nedává širší možnost pohledu na další aspekty Incké kultury, přesto bych ještě jednu zajímavost rád zmínil. Dodnes se neví, jak k nim došli, ale Inkové měli vynikající znalosti medicíny.
Prováděli například trepanace (otevření dutiny kryté kosté – např. lebka, zub, kostní dřeň) a znali také různé způsoby narkotizace. Díky schopnostem efektivně léčit celou řadu neduhů, se Inkové dožívali na svou dobu velmi vysokého věku.
Incká říše se zničila vlastně sama a to klasickým způsobem. Na počátku 16.století se rozrostla rivalita uvnitř vládnoucí vrstvy, což vyústilo do občanské války o vládu nad celou říší.
Tou dobou již Jižní Ameriku postupně kolonizovali Španělé, kteří se pro boj s Inky ideově poučili při likvidaci Aztéků, která je naučila, že nejlepší cestou k úspěchu je zabít panovníka a využít sociálních rozporů. Zní to neuvěřitelně, ale na splnění úkolu stačilo 150 po zuby ozbrojených Španělů, kteří dobytím centra říše, města Cuzca, udělali tečku za neskutečnou historií Incké říše.
Potomci původních Inků žijí na území dnešního Peru dodnes, především na svazích And, kde si budují svá jednoduchá obydlí a věnují se zemědělství. Dodnes za nimi směřují davy turistů a to především v tomto období. Důvod je nasnadě, na 24. června totiž připadají každoroční velkolepé oslavy Slunovratu, největšího svátku v inckém kalendáři.