Má frustrace pokračovala prakticky celý pobyt. Žádné děti žadonící o podpis, žádná děvčata, která při pohledu na mé ladné tělo a filharmonii svalů sundávají svršky. Prostě NIC! Jen jednou jsem zadoufal. Na  pokraji zoufalství jsem si zašel drobně zaexhibovat do Czechoslovak pubu. Veliká šance být poznán. Dal jsem si tam sraz s kamarádem z hudební branže, abych měl jako záminku. A nic!!! Copak v Anglii nesledovali Bar? Vždyť doma na to pravidelně koukalo víc lidí než na hokejové finále v Naganu a zprávy na Nově dohromady. A Němci, Poláci a Rakušané štelovali satelity, aby alespoň na chvilku zahlédli velkého mistra v akci. Jen na vteřinku ve mně v hospodě svitla jiskřička naděje. To když k našemu stolku mířila dvě děvčata s foťákem a památníčkem. Žel bohu, jen kvůli Igoru Timkovi z No Name, který tam se mnou seděl a chlácholil mne v mém neštěstí. Vrchol frustrace nastal při odletu. Při pasové kontrole se mě slečna ptala, proč vypadám tak sklesle. Vysvětlil jsem jí lámanou angličtinou, že jsem „big big stár end selebrity in ček rypablik bykos of  very very very popjulr ríality šou Bar“. A že: „Evrybády lafs mí et houm and noubády nous mí in Britn. Šit!“. Podívala se na mě chápavým pohledem plným soucitu a řekla, ať si z toho nic nedělám, že ve Velké Británii je ročně v televizi, rádiu a na Internetu 140 reality show a nějaký Bar z Čech tam nikoho nezajímá. Ať ale určitě pozdravuju v Čechách  Petra Zvěřinu. Zmohl jsem se jen na zoufalé „Fuck off“. Celou cestu domů jsem se těšil na nadšený a přející dav fanoušků, vítající mě na Ruzyni, a přemýšlel jsem o tom, že na rozdíl od známého přísloví, jsem já prorokem jen doma. Alespoň, že tak. Mohlo by to být i horší...