Deníček
Deníček

V Deníčku se pohybujte pomocí šipek vlevo (dozadu) a vpravo (dopředu). Nejsou-li šipky, vraťte se zpět jako u normální webové stránky. Archív deníčku je vpravo dole, můžete si tam najít kterýkoliv den či měsíc v minulosti.
1.10.2002
Milý deníčku...
Tři největší zážitky z dnešního vaření:
1. Podařil se mi vytvořit přímo před kamerami anglický jahodový koláč, jaký jsem sám ještě nejedl!
2. Vojta vymyslel, že se nemají zahazovat šlupky od vařených brambor po loupání, nýbrž se mají usmažit jako hranolky. Kdybych to neviděl na vlastní oči a kdybych to osobně nezkusil, nikdy bych nevěřil, jaká to je delikatesa.
3. O přestávce natáčení jsem si vyšel před budovu kulturáku v Trnávce, kde točíme, a nevěřil jsem svým očím. Přímo před budovou, uprostřed toho panelákového sídliště, se zcela volně pásla jakási podivná prasata - matka si vyvedla mladé. Když jsem chtěl s foťákem přijít blíž, naznačovala, že mě napadne…
30.9.2002
Milý deníčku...
Vaření v Chuťovkách začala opravdová mistryně světa a Evropy ve fitneessu, což jsem ani nevěděl, že je sport. A tak se zase vařilo celý den, já měl největší úspěch, když jsem do smaženého sýra se šunkou přidal ještě kolečka banánu, přišly si do mé televizní kuchyně zablbnout i Petra a Yveta, chutnalo všem, technici se zase sbíhali k hotovým pokrmům, což bylo znamení, že se daří a Vojta zase na talířích čaroval.
29.9.2002
Milý deníčku...
Ovšem Silvestr se povedl! Točilo se v Slovenském Grobu, což je místo, proslavené skvělými husami, diváci se sešli v hojném počtu, nás bylo na jevišti jenom pět, ale táhli jsme to dvě hodiny. Petra Černocká byla pochopitelně skvělá, Yveta s Mariánem Labudou samozřejmě zářili a konečně jsem se po letech zase sešel na scéně s Kamilou Magálovou. Učit jsme se nemuseli nic, protože v rozhlase se čte, takže to bylo uvolněné a opravdu veselé. Hned potom se samozřejmě šlo na „husacinu s lokšema“, což jsem si zapomněl vyfotit, protože jsem pochopitelně zapomněl na všechno kolem sebe, když jsem ty husy na stole viděl.
28.9.2002
Milý deníčku...
Bratranec Ernest slavil v Holíči zlatou svatbu. Je to ďábel, podařilo se mu shromáždit celou naši slovenskou rodinu tak, že opravdu nikdo nechyběl – to mi udělalo radost. Zlatou novomanželskou pusu jsem stihnul včas, jídlo bylo kupodivu čínské a moc dobré, ovšem z následného mejdanu v Šaštíně jsem už moc neměl, protože jsem nabral směr Bratislava – zítra se točí slovenský rozhlasový Silvestr a musím se připravit.
27.9.2002
Milý deníčku...
Ještě, že jsi mě dnes neslyšel, můj milý deníčku. Učil jsem se docela nahlas písničku Holky z gymplu, kterou budu zpívat v Dobrotách s Vláďou Čechem. Děti se mi smály, až se za břicho popadaly. Chudák skladatel hudby Uhlíř, chudák Čech, chudáci diváci…
A taky jsem zase marně zápasil s došlou poštou. Je to pořád stejný. Takovou hromadu dopisů umažu a dvakrát tak veliká mezitím vyroste…