|
27.1.2004 |
|
Milý deníčku...
|
|
|
To je zvláštní, když člověk tady vyjde na plážovou třídu v šest ráno, je tu normální ruch, fůra lidí i aut, na vlnách se surfuje, asi nejsme jediní, kdo takhle brzo vstávají. Vyrazili jsme si na Pearl Harbour - místo největšího pokoření Ameriky v minulém století. Národní památník potopené lodi Arizona je udělán velmi emotivně, návštěvník nejdřív shlédne film o přepadení Pearl Harbouru, pak je na člunu převezen k Memorialu, což je vlastně stavba, která je vybudována přímo nad potopenou lodí, takže při pohledu dolů jsou vidět docela drsné detaily toho, co z nádherného plavidla zbylo. Celkový dojem umocňuje prostá stěna se jmény 1148 padlých námořníků.
Pavel pro svůj člá ...
|
 |
|
|
Číst dále...
|
|
|
26.1.2004 |
|
Milý deníčku...
|
|
|
Hned po ránu jsme si udělali výšlap na Diamantovou horu. Zespodu se nezdá, ale je to docela makačka. Zvlášť Američani a Japonci tu hekají, protože málo vydrží. Cesta začíná přesunem pod horu od autobusové zastávky – toho jsme naštěstí byli ušetřeni, protože nás doprovázel Libor, což je velký příznivec Fešáků z Děčína, světoběžník, žijící právě v Londýně, který má Havaj v malíčku, protože i tady má byt. Nahoru s námi nešel, ale dal nám mnoho cenných rad.
Naštěstí je cestou nahoru pořád na co koukat, je vidět, že tu byla kdysi sopka, po které zbyl kráter. Psychologicky nešťastné není neustálé mírné stoupání, ale smutek z toho, že když si poutník myslí, že už bude konec, následuje ještě 145 velmi příkrých schodů. Ovšem
|
|
|
Číst dále...
|
|
|
25.1.2004 |
|
Milý deníčku...
|
|
|
Jezdí tady takovéhle pseudotrolejbusy, určitě se taky svezem, dnes jsme na pláži celé dopoledne plánovali, co všechno tu chceme navštívit a vidět. Je toho dost – zítra začnem. Dnes jsme ještě pořád celkově relaxovali, váleli se na pláži a pózovali na všelijakých atraktivních místech.
K jídlu jsme dnes zvolili vietnamské menu a pak jsme tu hostinu šli rozchodit – tady je večer opravdu pořád něco k vidění. Na ulicích tu postávají za peníze všelijací cvoci, jeden je tu za nějakého robota, jiný je celý z novin a viděl jsem tu dokonce psa, který měl brejle, prackami si přidržoval vyžebrané dolary a na krku měl živou myš – fotit jsem to nechtěl, protože se mi nechtělo za tu ...
|
|
|
|
|
Číst dále...
|
|
|
24.1.2004 |
|
Milý deníčku...
|
|
|
Ano, jistě, klasický časový rozhoz, vstal jsem se svítáním, ale pohled z terasy našeho hotelu (na tom mi vždycky záleží, inspiruje mě to!) stál za to. Stručně řečeno, velkou část dne jsme zdravě prospali, ale stihli jsme se seznámit s naší pláží – tady to mají hezky zařízeno, můžete si vybrat písek nebo trávu. My jsme samozřejmě zvolili to, co je míň obvyklé.
Večer jsme nemohli usnout, tak jsme poznávali noční Waikiki. Je tu hodně veselo, všude se něco děje, tady se mi bude líbit. Zdá se, že i erotický život tady pulsuje na plné obrátky, na ulicích postávají celkem pohledné dívky, mají tu i speciální show – nejvíc mě potěšila reklama na podnik, kde mají 100 krásných dívek a tři ošklivé!
Vyzkoušeli jsme i místní kuchyni, podařilo s ...
|
|
|
|
|
Číst dále...
|
|
|
23.1.2004 |
|
Milý deníčku...
|
|
|
Že Tě, můj milý deníčku, nepřekvapí, že jsem spal jenom půldruhé hodiny? Inu, tak to u mě chodí vždy, když mám někam letět a poslední noc před cestou se snažím vyřídit resty. Moc jsem toho sice nevyřídil, ale už jsem si i zvykl vláčet jeden kufr korespondence sebou, myslím, že Havaj je pro takovou administrativní práci jako stvořená.
Let byl tradičně podivuhodný tím, že jsme letěli stále na Západ a slunce stále nezapadalo, takže přesto, že jsme letěli brzo ráno a strávili na cestách a letištích (Mnichov, Los Angeles) celkem 24 hodin, do Honolulu jsme přiletěli dnes večer – mám rád tenhle časový zázrak! Ono se nám to při zpáteční cestě vrátí.
Přivítání bylo ryze havajské, hotel vypadá skvěle, stejně jsme nedokázali jít spát, vyrazili jsme aspoň na malou procházku a malý nákup. Spát se bude asi až zítra…
|
|
|
|
|
|
|