Ráno jsem vůbec nesnídal, chtěl jsem vyhladovět do skvělého oběda, který jsem si naplánoval. K radosti mi stačil jen nádherný, hodně teplý den, jeden letmý pohled z terasy mého pokoje a trocha vyblbnutí ve zdejším vodním podniku, který si říká „MOKRÝ A DIVOKÝ“. Jsou to, jak říká Karel Šíp, vodní frky, prostě zábavný park pro cvoky.
Oběd jsem si vybral z inzerátu jedněch místních novin, který byl doplněn kuponme na výraznou slevu. Podnik vypadal jako místo, kde bych chtěl být pochován - orientální bufet typu „sněz, co můžeš“, oběd za 5 dolarů a hlavně: jasná orientace na dary moře, tedy ryby, mušle, chobotnice a jiná drobotina. Místo jsem dlouho hledal, chvílemi jsem hlady přestával vidět. Když jsem byl na místě, projetý benzin cenu oběda mírně zvýšil, ale co by bufeťák mého typu za dobré jídlo neobětoval! Výběr jídel byl ovšem velké zklamání – ryba jenom jedna, zato hodně fazolí, kukuřice a málo masa. Moje kulinářské zkušenosti a pohled na personál tipovaly spíš latinsko-americkou kuchyni. Ač jsem kombinoval všechno možné, moje chuťové buňky strádaly, ani sladkosti nestály za nic. Když jsem při placení zjistil, že je to dražší o 4 dolary a kupón na slevu mi neuznaly, udělal jsem scénu, ve které jsem seřval všechny, pokladníkem počínaje a uklízečkou konče. Kubánci přijali kritiku odevzdaně, se sklopenou hlavou a uznali mi 2 dolary bolestného. Dva z nich chtěli něco namítnout, ale odbyl jsem je energickým mávnutím ruky. Teprve venku jsem zjistil svůj omyl. Bufet to byl karibský a ten můj byl těsně vedle. V něm nabízeli oběd za 5 dolarů a stoly se prohýbaly pod dary moře. Ježišmarjá, já bych si jednu švihnul!
V dalším parku jsem až do dvou v noci slavilHalloween. Byla to show, jaká se nedá popsat. Ohromně vymyšlený! Celý park ponořen do tmy, leckde se válela neproniknutelná mlha, ze tmy se zjevovaly podivné postavy,, kterých tam byly desítky, některé vyskakovaly z křoví, jindy na člověka se stromu spadnul oběšenec, na jiném místě trpěly jakési čarodějnice. Naprostá tutovka byly vrazi, vybavení velmi hlučnou motorovou pilou, kteří ze zálohy a se strašným řevem přepadávali hlavně dívky. Celým parkem se ozýval jekot a vřískot, občas bylo třeba projít požárem nebo „radioaktivní“ pěnou. K tomu množství programů a doprovodných show. Škoda, že se v té tmě nedalo dost dobře fotit. Báječném byl magor, který zval dobrovolníky do své laboratoře, tak jim sevřel hlavu do jakéhosi skleněného akvária, snímaného kamerou a potom na kole štěstí nechal rozhodnout osud, jakými zvířátky má oběť posypávat. Výběr byl veliký - od krys přes hady, brouky až například ke škorpionům.
Velký dojem na mě udělala šílená jízda se Spidermanem. Nasadili jsme si trojrozměrné brýle a absolvovali nebezpečná setkání s mnoha nepřáteli, když hořelo, bylo nám opravdu vedro, když jsme projeli vodním dělem, opravdu jsme byli postříkáni, a bylo po nás velmi realisticky stříleno, házeno všelijakými bombami a celé to bylo uděláno velmi moderně a atraktivně. Hezký okamžik nastal v polovině cesty, kdy jsme najednou uvízli ve výšce mezi mrakodrapy, film zmizel, rozsvítila se pracovní světla a klidný hlas nám oznámil, že nastala vážná situace a že máme zůstat v klidu na místě. Některé pasažérky z našeho vozíku měly blízko k hysterii, ale já jsme všechny zkušeně ujišťoval, že je to „only joke“. Po deseti minutách napětí a občasného tichého pláče jsme byli potupně a za světla odtaženi do cíle, kde se nám omluvili a nabídli, že můžeme jet znovu. Kupodivu, nikdo nechtěl, jenom já… |